Byznys je jako víno
19. 09. 2022
Kde jsme Tě dnes zastihli? Trávíš pořád hodně času v kanceláři?
Aktuálně jsem ve Schladmingu, kde v rámci rekonvalescence po zlomení žebra doháním zmeškané fyzické aktivity, hlavně jízdu na kole. V kanceláři se objevím zase za 2 dny, moc času tam už netrávím. Na druhé straně rád se nechám o všem podstatném v dění našich firem informovat a při zásadních jednáních či rozhodování jsem vždy osobně.
Co tě na byznysu po letech stále ještě baví?
Mě byznys bavil už v dobách hlubokého komunismu, když jsem po studiu na vysoké škole (1982-1986) chodil často po sobotách prodávat opotřebované věci na bleší trh v Košicích. No a ten obrovský nádech po listopadu 1989 stále vydýchávám a budu asi až do posledního dechu. Byznys je jako víno, sem tam se ho přepiješ, ale po pár dnech abstinence dostaneš znovu chuť dát si skleničku.
V devadesátých letech jsi provozoval v Košicích rockový klub. Jak se stalo, že jsi odjel do Česka a začal dělat development?
Asi je třeba říct, že rockový klub byl bokovkou vedle pořádné práce. Tou byla projektová a inženýrská firma, ve které jsme s kolegy v roce 1993/94 dokonce realizovali první "developerský" projekt hromadných garáží na sídlišti Tahanovce v Košicích. Rockový klub Tuba se stal splněným snem ze studentských dob, kdy jsem toužil jednou zažít spojení úžasné muziky s dobrým pivem, což v těch dobách bylo v Košicích spojení téměř nereálné. No a do Česka jsem takříkajíc ujel před Mečiarem a mečiarismem. V roce 1996 byla na Slovensku brutální atmosféra a Česko mi bylo vždy mentálně velmi blízko. Myslím, že Češi vždy patřili na západ, a protože moje kořeny podle rodokmene sahají do Bavorska, bylo přirozené vypravit se právě do Česka.
Zajdeš ještě někdy do klubu na koncert? Nebo posloucháš hudbu už jen doma? Nebo máš nejraději ticho?
Hudbu miluji a poslouchám ji všude, kde se dá. Koncerty mám raději komornější, na klubové scéně. Ale upřímně naposledy jsem dobrý koncert v klubu zažil před 4 lety v NYC. Když nad tím rozmýšlím, asi se "polepším" a začnu hledat nejbližší příležitosti.
Jak se změnil development od dob, kdy jsi s ním začínal?
Kdysi se chtěl a mohl stát developerem každý, kdo měl pár korun, koupil flák země a snažil se postavit cokoli. Dnes je development poměrně sofistikovaná činnost, ve které je třeba spojit schopnosti projektového manažera s důvěryhodným „manažerem“ cizích peněz a pochopitelně i dobrého a korektního obchodníka. Ti nejlepší developeři, ke kterým máme ambice také patřit, mají vize a vytváří úžasné prostředí pro současné i příští generace.
Máš nějaký vysněný developerský projekt, který bys chtěl ještě realizovat?
Zajímavá otázka, na jejíž odpověď by mi nestačil ani večer plný diskuse. EBM i Logport mají své primární zaměření – rezidenční development a městská logistika, což jsou podle mého názoru oblasti s obrovským potenciálem. Speciálně v kontextu s výhledem do budoucnosti, kdy podle některých studií a prognóz splyne Praha se středočeským krajem s počtem obyvatel až kolem 4 milionů. Já jsem opravdový development v EBM začal dělat až s projekty v sociálních službách, kde jsem vycházel z trendů vývoje populace od roku 1996, s tím jsem vlastně začínal pop příchodu do Česka. No a v kontextu současného vývoje v oblasti zdraví populace bych si uměl představit "vystřihnout" moderní zdravotnické zařízení. Možná jednou.
Co považuješ za tvůj největší úspěch?
Mé děti. To, že už dnes nemusím trávit čas v kanceláři a mám relativně velmi pohodlný život, je zejména zásluha mých synů, kteří plnohodnotně a samostatně dělají korektní byznys s přidanou hodnotou danou typem projektů, které si pro realizaci vybírají.
Počítáš s tím, že jednou byznys převezmou úplně?
Myslím, že oba svůj byznys dělají už dnes tak samostatně a dobře, že jinou alternativu než to, že jednou budou i 100% vlastníky EBM a Logportu, naprosto nevidím.
Láká tě rozjet byznys nebo projekt v jiném odvětví?
Chvilku jsem uvažoval o privátním letectví a cestovním ruchu. Ale asi zůstanu jen konzumentem produktů v těchto oblastech :-)
Co ti v poslední době dělá největší radost?
Synové se svými úspěchy, dcera Bety, kterou přijali na soukromé britské gymnázium, vnuk Hugo a vnučka Dorka se svými pokroky v prvních letech svých životů. No a to, že každé ráno, když vstanu, mě sice něco zabolí, ale kdykoliv si stále bez problémů vyšlápnu přes 1 000 výškových metrů na biku.
Sdílet:
